Pavel Zacha st, otec kluka, který byl po letech půstu zástupcem naší kotliny v TOP 10 draftu NHL, bez emocí a velmi trefně, jako již koneckonců mnohokráte, popisuje, kde je u nás zakopaný pes ve výchově mladých hráčů… Nemá smysl komentovat, kladivem přímo na hlavičku, jako již mnohokrát, pane Zacho. A teď už ten text …
Prošel jsem tímto prostředím od synových tří let až po současnost. Je možné se ohlížet, analyzovat i zevšeobecňovat. Některé věci lze už brát s určitým nadhledem. Takže se pokusím pár postřehů a názorů k tomu napsat – a vy posuďte, jestli se to blíží nebo neblíží Vašim vlastním názorům.
Nejcennějším pomocníkem při výchově malého hokejisty je skvělý trenér. Lidsky skvělý. To je takový člověk, který je schopen vidět talent už velice brzy a stejně brzy jej začít podporovat. A to tím, že nad sportujícím chlapcem přemýšlí a přichází s recepty jak znásobit jeho potenciál. Myslím to takhle:
Příklad.
Když trenér Petr Kozlík před jedenácti roky končil trénink s přípravkou HHK Velké Meziříčí a na led šla starší, ale méně početná věková kategorie, využil volné třetiny, pozval na led už jen Pavla a Adama Musila, který tehdy – tuším v sedmi letech rok hrál v místním klubu – a další hodinu ve svém volnu se věnoval pouze jim. Dělal jim důmyslná cvičení na základní dovednosti. Vymýšlel jim situace, očividně ho to bavilo. Moc se mi to líbilo, protože to klukům svědčilo, zlepšovali se, užívali si hokeje a měli ho víc a víc rádi. I Franta Musil mi řekl, že by kluka nikomu nesvěřil, ale Kozlíkovi s klidným svědomím ano. Soutěžili spolu, snažili se cvičení provádět co nejlépe a hlavně – co nejrychleji! Ostatní rodiče na to tak divně pohlíželi, až jsem šel za Petrem a říkal jsem mu: Ty Petře, ale ostatním se to asi moc nelíbí, že se našim klukům věnuješ nadstandardně, aby s toho nebyla nějaká mrzutost…Ale Petr mi skočil do řeči a řekl, že co si myslí ostatní rodiče je mu úplně ukradené. Protože oba kluky trénuje ve svém volnu a v tom si může dělat co chce, když je tam volný nevyužitý led. A také, že má rád práci, která má smysl. A je si jistý, že ti dva to jednou někam dotáhnou, zatímco někteří ostatní to dlouho hrát nebudou.
Tak to byl trenér, který je schopen ovlivnit lásku ke sportu. To byl skvělý trenér z pohledu rodiče a hráče.
Neměl ve všem tak úplně pravdu, někteří to na české úrovni ještě hrají, ale ti dva jmenovaní to prozatím dotáhli jednoznačně nejdál. Také mi tvrdil, že talent u kluka dobrý trenér odhadne už kolem devíti let věku s přesností na 90%. Když jsem si dělal podobné odhady u elitních hráčů ročníků 1995 – 1997, tak ten poměr úspěšnosti byl obdobný. Tím chci říct, že kdo chce potenciál u dětí včas vidět a pracovat s ním, ten ho vidí.
Problém v našich klubech a v reprezentacích je ten, že tam ti odborníci ten talent pro změnu jakoby nevidí skoro vůbec. Zkoušejí nesmysly, mlží. Jaký má smysl zkoušet v reprezentaci U18 sto hráčů za rok? To je maření času, prostředků, degradace reprezentačního dresu. V takovém případě ztrácí repre lesk a trenéři přiznávají, že své práci nerozumí, že neumí najít potenciál a musí jako něco zkoušet. Naši reprezentaci degradují výsledky s přednímy týmy na MS, chování některých trenérů, reprezentační smlouvy, které z pocty vytváří povinnost, a nominování hráčů, kteří v repre nemají co dělat.
Skutečný stratég přijde na zimák a za chvilku vidí, kdo kam patří. Naši trenéři tuto základní schopnost scouta nevidí nebo nechtějí vidět, aby mohli provádět ty svoje psí kusy – viz poslední MS18.
Mládežnické reprezentace měly sloužit pokud vím k udržení těch nejlepších v ČR. To byl původní často užívaný argument. Ale když se to zvrhne ve zkoušení všeho, co se udrží na bruslích, neudrží tady vedení hokeje nikoho s potenciálem. A musíme si uvědomit, že vychovat jednoho hráče pro první patnácku draftu je z pohledu perspektivy mnohem důležitější pro dospělou reprezentaci, než dvacet průměrných hráčů s potenciálem pouze pro evropský hokej.
Ale pojďme dál. Někteří trenéři skutečně dokážou hráče vychovávat a přemýšlet nad jeho progresem. Radím rodičům, aby za skvělým trenérem neváhali jít napříč republikou, protože je to to nejdůležitější, co pro své dítě mohou udělat. Dobrý trenér dokáže vymazat dokonce většinu nedostatků zdejšího systému, mizerný trenér ty nedostatky znásobí. Jenže tu zas máme ty tabulky a další překážky, které brání tomu, aby nejlepší trenéři měli plný dům a ti ničemní osiřeli.Tohle by byl jediný a účinný lék na zdejší systém – KONKURENCE.
Tu si ale manažeři odstranili tabulkami a soutežemi bez konkurence, aby se jim dobře dělala jejich práce, ale aby tady nebylo možno nikoho vychovat.
Ono i bez těch tabulek by každé stěhování za lepším rozvojem bylo drahé a velice složité. V Česku prostě máme těch klacků pod nohama o něco víc, než kde jinde.
Dotáhli jsme to tak daleko, že už jen nálepka, že jsi Čech, tě v draftu NHL stráží pořádně dolů. To není z mé hlavy, to je názor scoutingu NHL. Být dnes v prvním kole draftu, to je mnohem větší úspěch, než kolem roku dva tisíce, kdy český pas vynášel i průměrné hráče do draftu mnohem výš, než byl skutečný potenciál. I NHL podléhá určitým modním trendům opírající se o dlouhé zkušenosti s uplatněním té které hokejové školy. Ta česká vyhlášená hokejová škola je dneska něco jako „zvláštní škola“ pro děti s handicapem, když to přeženu. To je realita. To je výsledek práce lodivodů českého hokeje od revoluce po současnost.
Náš systém je postavený na hlavu ještě v jedné věci. Když jsou děti malé, je třeba jim sport co nejvíc zkrášlovat a dělat atraktivním. Turnaje, závody, ceny, zajímavé cesty na turnaje po česku i zahraničí s doprovodným programem, mistrovství republiky…
To je podstatná věc, protože tato akce byla zrušena. To je největší hovadina. Další fenomén, který fungovala v době, když byl český hokej hodně nahoře, vzal za své. Já s Pavlem jsme tím díky bohu ještě prošli, dnešní děcka už chudáci ne. S odstupem to hodnotím následovně:
Když byli kluci malí, byly největší turnaje a Mistrovství republiky hlavním kořením sezóny. Všichni jsme se na to těšili, byla to motivace pro maximální nasazení v tréninku a zvládání dovedností i fyzičky. Sbírat tituly z MČR byla skvělá zábava, která ten fádní dětský věk, kdy nejsou nějaké velké výzvy na programu každý den, dokázala zkrátit a udělat zábavným a zajímavým. Jakmile už je klukovi třináct nebo čtrnáct let, hraje turnaje Pee-Wee v Quebecu a neoficiální výběry, před sebou má už blízkou vidinu prvních repre startů za šestnáctku, to už je pak samo o sobě obrovská motivace. Také soutěže se začínají selektovat, z nezáživné žákovské ligy bez MČR SE přechází do dorostenecké extraligy, kde už naopak mistrovství na programu je. A ještě o dva roky později už mohou stát ti nejtalentovanější na prahu vstupu mezi dospělé, na obzoru je Import draft do CHL a o rok později draft do NHL. Tady už je motivace doslova obrovská. Tvoří se první žebříčky zámořským scoutingem, to už začíná působit adrenalin.
Ale co se u nás stalo?
Svaz ponechal boje o titul MČR až na tyto nejstarší kategorie. To je období, kdy už to postrádá hodnotu a smysl. Ti nejlepší jedinci už to totiž nehrají. Odešli do zahraničí za lepším rozvojem, podmínkami, konkurencí a férovým prostředím, nebo hrají za muže. Ten smysl mistrovství naopak vidím v žákovských kategoriích. Hokej je dnes vysoce technická hra náročná na excelentní dovednosti. Je naprostá hloupost tvrdit, že do patnácti let si děti mají jen tak hrát a pak se teprve začíná naostro. To vykřikují trenéři a manažeři, kteří chtějí na rozvoji dětí ušetřit a ošidit je. Ti, kteří tomu nerozumí a nikdy nikoho skutečně dobrého pro NHL nevychovali. Rozvíjet cíleně dovednosti se musí odmalička, jinak to pak už nejde dohnat. Pak už je pozdě. Podívejte na dnešní Kanaďany nebo Američany. Ale k tomu mistrovství.
Uvedu vlastní příklad. S Pavlem jsme získali titul MČR 3. tříd s Velkým Meziříčím, potom čtyřikrát s Kometou Brno, a potom další s Libercem – první v jeho klubové historii. Bylo to šest roků po sobě. Velmi jsme si toho cenili, bylo to povzbuzení a ujištění, že jsme na dobré cestě. Ale v momentě, kdy mohl úplně bezpracně přidat další titul v extralize dorostu, protože stačilo jen nazout brusle a zahrát si finále, už jsme to odmítli.
Ty důvody, které k tomu rozhodnutí vedly, byly jednoznačné. Jednak o ten titul bojovali celou sezónu jiní hráči a nebylo by fér přijít tam z vyšších kategorií na poslední zápasy a slíznout smetanu. Vystrnadit někoho ze sestavy a vyrobit další rodiče, kteří nás za to budou k smrti nenávidět. Navíc pro hráče není nikdy moc dobré, když střídá moc kategorií, jenáročné se přizpůsobit úplně jiným nárokům. Ale to hlavní bylo něco jiného. V tom období už jsme cítili nějakou honbu za republikovými dorosteneckými tituly jako překonanou. Už to nemělo tu obrovskou motivační hodnotu, jako v žáčcích. Před Pavlem stála výzva v podobě proniknutí mezi muže, To byla hlavní výzva dne. Hry mládí o medaile najednou odvál čas.
V česku budují hokejové akademie a ty jsou hodnoceny podle počtu získaných medailí a dalších podobných kritérií v extraligových ml. kategoriích, což je nesmysl. To, na co chcípe český hokej, je neschopnost poskytnout včas kvalitní rozvoj v dospělých a v reprezentacích.
Naposledy byla vyhodnocena jako nejlepší akademie Komety Brno. Ano, vyhráli nějaké tituly, ale když se ohlédnu za tím, jaké drahokamy tam v mládeži vyrůstaly v ročníku 1996 a 1997, aniž by dostaly potřebnou péči, perspektivu a odpovídající program rozvoje, což je v Česku tak trochu sci-fi, zatímco jinde rutina, je mi z toho smutno. Byli tam kluci z prvních kol draftu NHL, ale pořádnou šanci v chlapech nedostali. Třeba Pavel Jenyš v áčku byl, ale ta zkušenost ho kromě zviditelnění posunula po herní stránce spíš dolů, protože dostal jen pár minut na zápas. U nás dostane skutečně prostor v nízkém věku většinou jen vysoce privilegovaný jedinec, a to je další smutná věc. Vedení reprezentací to mělo manažerům a trenérům klubů za zlé. Říkali, že na kluby nemají páky, a proto to nefunguje. Jenže, na reprezentace páky mají a nefunguje to tam úplně stejně. Viděli jsme to následovně.
Ve Finsku jede mimořádný hráč podle individuálního plánu rozvoje – jeho progres je všemu ostatnímu nadřazený, jena prvním místě. Když dostane šanci mezi dospělými, dostane roli a hodně času na ledě. Když na to ještě nemá, jde o stupeň níž, ale zase s rolí a velkým prostorem na ledě. Musí se rozvíjet v každém zápase. Když Pavel nedostal prostor v Kometě přes tu velkou stopu, kterou tam zanechal, odešel do Liberce. Když ho trenér v libereckém áčku stavěl ani ne deset minut, odešel do Kanady. Řešili jsme tyto problémy útěkem do jiného prostředí. Bylo to tam takové rozporuplné. Trenér v juniorce byl vynikající, podporující hráčův progres. Trenér v prvoligových Benátkách měl také prioritu akcelerovat hráče, dával veliký prostor mladým hráčům – Pyrochta, Havlín, Zacha…Ale v áčku Liberce to tak nefungovalo a tím nefungoval celý systém. Pavel tehdy hrál skutečně výborně, ale ta degradace a malý prostor ho deprimovala, jasně jsme to viděli jako křivdu bez příčiny – nebyl horší než ostatní v předních lajnách. To byla velká chyba zapříčiněná taky tím, že Liberec hrál mizerně a byl v tabulce dole.
I ve fotbale, v nejlepších akademiích, jako je AJAX, se v první řadě ženou za co nejrychlejším debutem hráče v áčku. V Česku tohle priorita až na naprosté výjimky není nastavena. V tom je naše prostředí rozdílné, selhává. Proto ho ti nejlepší musí dokázat včas opustit.
A jak to bylo v reprezentacích? Na první pohled se může zdát, že prostor byl velký. Vždyť absolvoval všechny MS18 od svých patnácti let a doposud všechny MS20 od svých šestnácti let. Tak na co si stěžovat? Vlastně na nic, ale nějaké drobnosti by tady možná byly.
Představte si, že se snažíte závodit s těmi nejlepšími na světě, jako jsou Eichel nebo McDavid. Jsou to super hráči, ale proč se o to nepokusit. V určité chvíli před sezónou rok před draftem NHL jim skutečně na chvíli dýchal na záda, alespoň podle některých scoutů a trenérů ze zámoří. Pak se ale ukázalo, že proti té jejich sladěné mašinerii nemá velkou šanci.
Podívejme se na rozdíly. V elitních zemích (KANADA, USA, FINSKO, ŠVÉDSKO) hrají mladí hráči v klíčových rolích už ve věku často od šestnácti let v klubech. Vychovávají z nich lídry. Do národních osmnáctek nebo dvacítek jdou jako absolutní hvězdy a k tomu je jsou schopni poslat i na šampionát dospělých, zase v prvních lajnách. To je obrovská podpora kariéry hráče, kterou dokázali použít i třeba Švýcaři, nebo Němci, jenom u nás nikdo. Za posledních deset let byli na MS nejmladší Hertl s Pastrňákem, ale dostali zelenou až ve dvaceti. To je pozdě, protože v té době už takovou pomoc vlastně nepotřebují, když už hrají NHL. Jinde mají odvahu nadané hráče nominovat startem za áčko už v sedmnácti. Pak mají být ti kluci za co vděční, mají co vracet nároďáku celou kariéru. Vybudují si vztah k reprezentaci. Je to obrovská pomoc před draftem v pravou chvíli. To u nás neumíme a přestože to nikdo nevytrubuje do světa, hráči i proto mají slabý vztah k našemu hokeji a k národní vlajce. Viz omluvenky před MS nebo letošní účast na zlaté hokejce to jen dokreslují. Není to jejich chyba, to se jen náš hokej dívá do zrcadla a sklízí to, co jeho mocipáni zaseli.
Když jezdily české týmy od šestnáctky po osmnáctku na turnaje do Kanady, Pavel nikdy pozvánku nedostal, raději ho dali o kategorii výš, aby zůstal doma. Když bylo nominováno do Skandinávie pět nejlepších hráčů z Česka na mezinárodní sraz největších talentů, Pavel nejel, posunuli ho o kategorii výš a trénoval týden v Česku s osmnáctkou. Když jela sedmnáctka do Kanady, byl posunut do osmnáctky na dvojzápas s Ruskem v Třemošné, ale na první z těch zápasů nebyl nominován…?!?
Když hrál v repre za starší kategorie, začínal mezi náhradníky nebo ve čtvrté či třetí lajně, některé zápasy proseděl na tribuně, zatímco o rok níž by hrál první lajnu a měl by hodně času na ledě.
Když jel s trenérem Přerostem podruhé na MS dvacítek, hrál díky zranění Petra Nedvěda v Liberci v chlapech v té době v první lajně. Přerost ho na MS nechal tři zápasy sedět…
Přitom za každý takový promarněný den hrozí mmě jako rodiči pokuta 4000 Kč, což je s celým soustředěním vlastně jen za tu jednu akci skoro sto tisíc korun, které by po nás rodičích svaz chtěl, kdyby nebyl z CHL uvolněn na MS18.
To jsou jen namátkou uvedené vzpomínky, které charakterizují ten náš systém klubový i reprezentační jako nemotivační a nevýchovný. Když potom vidíte ten skvělý servis ostatních zemí svým největším talentům, jak si je připoutávají, podporují a dávají jim forsáž jen z důvodu, že chtějí vychovat co největší hvězdy, aby v budoucnu měli reprezentaci na kom stavět, líbí se mi ta logika a nelíbí se mi ta naše nelogika, kdy se nejvíc diví, že to nefunguje, ti, kteří na tom mají hlavní zásluhu.
Hráči prostě musí mít volný pohyb, aby si mohli vyhledat ty nejlepší podmínky a trenéry. U nás má přednost klub a starost o to, aby měl soutěže, aby mu hráči neutekli. Tohle je argument? Že by se měli snažit sami, aby k nim naopak všichni chtěli, to nám jaksi uniká!
Nemyslím si, že lidé, kteří budovali současný nefunkční systém, jsou schopni jej zbořit a vytvořit jiný, funkční. Spíš budou budovat znovu cosi naoko s vědomím, že až se opět zjistí, že to nefunguje, už u toho nebudou a hodí to na hlavu někomu jinému. Nebo zas prohlásí – ekonomicky jsme přežili, teď už opravdu půjde hlavně o sport a výsledky. Píše se rok 2020…
